Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doteď mě štve, že jsem minulý rok tuto sérii nedotáhl do konce skončil někde v polovině. Letos to snad dám do finiše. Motivací mi budiž fakt, že vyšlo opravdu hodně skvělé hudby, kterou by byl hřích nezmínit. Takže jako obvykle. Blíží se polovina roku, máme už odstup od roku 2022. Pojďme bilancovat! První díl pravidelného seriálu začínáme hudbou, která má nějaký vztah k punku, hardcoru, bahnu a garážím.
Metalem říznutá hardcorová dvacetiminutovka, která navazuje na devadesátkové klasiky žánru. Většina skladeb v houpavých středních tempech. Parádní řezavý zvuk. Tady se střílí ostrýma. Nejlepší skladba? Rozhodně “Palcát”, a to díky českému textu a hostujícímu Principálovi z Pusteeku, jehož hlas vám dá přímou ránu na solar. Do budoucna bych prosil méně generičnosti a více nápadů, které odliší jednotlivé skladby. Jo a coverart by měl dostat nějakou cenu. Ikonický.
https://exude.bandcamp.com/album/cognitive-war
Trojka hardcorových šrapnelů a intro. Písničky pod dvě minuty. Energie, co ti odpálí dekl. Texty stejně roztomilý a lepkavý jako obal tohodle EP. Pravověrný riffový hardcore s punkovou přímočarostí i melodickou hitovostí. U mikrofonu orangutan ve výletním kloboučku, který štěká i kníká současně. Obojí ale dělá drze. Jeho hlas vás sere, ale milujete to. Je to James Cole hardcorový scény. Klipovka “ViBE” je jedna z nejpovedenějších skladeb žánru z minulého roku. Stříká z toho radost a oddanost stylu. Nádavkem dva povedený featy. Vyšlo minulý rok v rámci hardcoru lepší EP? Za mě ne.
https://hopes1.bandcamp.com/album/summer-vibes
Jsou dva a jsou z Plzně. Smrdí z toho garáž, konopí, trochu jižanská vyprahlost a lehce taky MOTORHEAD. Škatule, ve které najdeš upřímný rokenrolový lauf a trochu tupý punkový dezolátismus. Poctivé riffíky, funkční a přímočaře jedoucí rytmika a sípavý chraplák opečovávaný každý den minimálně kartáčem červených Marlborek. S takovým hlasem se nerodíš, na tom musíš poctivě makat. Dvě skladby v češtině. Jako hodně kapel tvrdí, že jejich texty inspiruje život. Tak mi to nedá a zacituju z textů jednoho hitu: “Tak mi ho vyhoň, když máš krámy”. A ne. Víc textu v té písničce není. Jo, vlastně je tam ještě zvolání “Jóoooóo” a “Ty cuchto”. Ale jinak to jsou milí lidé. A nějaký neduhy? No jasně, chybí tomu basa. To u takový hudby neochčiješ ani přebasovanou kytarou ani tučnějším kopákem.
https://luskyband.bandcamp.com/album/qetak
Bahenní lázně, co se do Prahy přelily z východního břehu řeky Moravy. Pokud byste v naší kotlině hledali ten nejhrubší sludge metalový buldozer, je to právě tato osmnáctiminutová deska. RATO TRISTE svůj eponymní kus založili jen na čtyřech skladbách. Většinově se opírají o umolousané jednokytarové hlomozící riffy, noisové experimenty a brutální vokál. Místy zní jako zpomalení FULL OF HELL. Kompozice „Přízraky“ velmi výrazně uhýbá někam ke scénickému poloakustickému vybrnkávání na volné struny, pod kterými zlomyslně vrčí kytarová vazba. Nad touto kulisou betonová máma recitací maluje fantaskní skličující obrazy. Chcete dekadenci ohlodanou na kost? Tady je.
https://ratotriste.bandcamp.com/album/choked-by-my-own-dreams
Hudební rozervanost z Hrušovan nad Jevišovkou. Desetipalec. Skvělý texty v češtině, které reflektují dobu pandemie, drogy i minulost. Ty smutnější kpitoly. Hudba je intenzivnější, drásavější a přímočařejší, než bylo v minulosti obvyklé. Celkové vyznění je o poznání temnější. Možná i pro to, že témata písniček jsou mnohem explicitnější a neschovávají se za jakobymalebné závoje. I přes to tu jsou místa, která tvoří citlivá kytarová zákoutí tvořený souhrou obou kytar. V současnosti hlavní pilíř domácí epický screamo scény a jedna z mých nejoblíbenějších desek minulého roku.
https://ratotriste.bandcamp.com/album/choked-by-my-own-dreams
Těžká váha domácí scény na poli doom metalu, sludge i stoneru. Možná ta nejtěžší. Riffy, co nezvedne ani bájný Titán Atlas. Železný rezavý kolovrat, který skřípe, i když z něj vazelína stéká v hektolitrech. Návrat hypnotické bahenní nestvůry po dlouhých dvanácti létech je prostě událost. Troufám si tvrdit, že za těch dvanáct let se nikomu nepodařilo byť jen napodobit nesmlouvavé riffy ohlodané na kost. Tady se setkal talk, minimalismus a naprosto obhroublá brutalita ve středních tempech. Třicet pět minut radikálně zlověstné heavy music, které za poslední dekádu nikdo nedokázal konkurovat.
https://gospelofthefuture.bandcamp.com/album/blowtorch-mankind
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
